O glukanech se ví dlouhé roky, že mají imunomodulační účinky, tedy že ovlivňují náš imunitní systém. Nevědělo se ale jak, takže se o nich mluvilo jako o nespecifických imunomodulátorech. Jediné znalosti pocházely z prací prokazujících vliv na makrofágy.
Teprve mnohem později, přesněji v roce 1996, se naší skupině podařilo prokázat nejen kam se glukan váže, ale i celý mechanizmus účinku. Ukázalo se, že na buňkách imunitního systému (především se jedná o makrofágy, neutrofily, některé lymfocyty a přirozené zabíječe) existují specifické receptory pro glukan nazvané CR3, na které se současně váží také fragmenty komplementu. A právě tady to začíná být komplikované a vzrušující zároveň.
Komplement je skupina bílkovin v krvi, které se podílejí na celé řadě obranných reakcí. Fungují spolehlivě, ale všechno také nezvládnou. A to platí i o protilátkách. Ve většině infekčních nemocí se tělo snaží bránit prostřednictvím jak protilátek, tak i komplementu a nejrůznějších typů buněk, ale tyto mechanizmy se po čase vyčerpají.
A právě v dvojí vazbě dvou různých molekul je trik, se kterým imunitní systém přišel. CR3 receptory jsou i v klidovém stavu přítomné na řadě velice důležitých obranných buněk, jednotlivé složky komplementové kaskády jsou normálně také přítomné, ale výrazně větší množství je vytvořeno až ve chvíli, kdy dojde k nějaké infekci nebo kdy existují specifické protilátky. Samotná vazba složky komplementu zvané C3 (jenom tato složka se váže na CR3 receptor) na CR3 receptory k plné aktivaci buněk nestačí, samotná vazba glukanu také ne. To znamená, že za normálních okolností jsou buňky stimulovány jen mírně, ale jsou připraveny ke startu ve chvíli, kdy jim nabídneme opravdovou možnost.
Ta nastane právě ve chvíli, kdy se na receptor naváže jak glukan tak C3 složka komplementu. Výsledek je bouřlivý - dojde k prostorové změně částí receptoru, následuje přenos signálu do buňky a pomocí složité mašinérie nakonec i k její aktivaci. Konečným výsledkem je vysoce aktivní buňka, která ničí všechno cizorodé a nepatřičné, od bakterií až po rakovinné buňky. V případě rakovinného bujení se navíc uplatňují protilátky. Je jasné, že zatímco se protilátky v našem těle vázat na normální buňky nebudou, v případě existence rakovinných buněk tato vazba existovat bude. Ani to ale na samotné zničení nádoru nestačí, protože k zabití buněk je v blízkosti nádoru potřeba nejen přítomnost protilátek a komplementu, ale také pořádně aktivovaných buněk. A v této chvíli se nám aktivace imunitního systému glukanem bude mimořádně hodit.
Podobně je tomu i v případech zvyšování krvetvorby poničené radiací nebo chemoterapií. Pohlcené glukany se pomocí buněk střeva dostávají do tělního oběhu, jsou makrofágy postupně uvolňovány a tyto uvolněné fragmenty se zase zpětně vážou na CR3 receptory na buňkách kostní dřeně, které jsou tím stimulovány k většímu dělení.
Existují ale také další účinky glukanu, které teprve začínáme poznávat. Více se třeba ví o snižování hladiny cholesterolu nebo třeba o zabraňování nepříjemných účinků stresu. V současné době se glukany testují i jinde, od monitorování hladiny cukru v krvi až po nasazení u řady hospodářských zvířat, kde by mohly napomáhat k výraznému snížení používání antibiotik.
Glukany byly původně testovány zejména po injekčním vpichu a ukázalo se, že nezáleží na tom, jestli bude glukan podán podkožně nebo intražilně. Spolu s tím, jak se začalo blížit klinické nasazení glukanů, se začaly objevovat nové studie, zajímající se o účinky orálně podaného glukanu. Nejnovější porovnávací studie prokázaly, že na způsobu podání opravdu nezáleží. Mechanismus průchodu glukanu střevem je zhruba následující - glukan aktivuje makrofágy Peyerských plaků střeva, které po aktivaci migrují do dalších orgánů, kde glukan a jeho fragmenty pomalu uvolňují. Glukan je tak distribuován po celém těle, kde se opětovně váže na své receptory a aktivuje buňky.
V roce 1996 se naší skupině podařilo prokázat nejen kam se glukan váže, ale i celý mechanizmus účinku.
